JPP
jasmínové psaní nejen o knihách, kultuře a historii
The Latest Spells of Salman Rushdie The Remains of a Midsummer DaySjón - Syn stínuDobrá značka Booker PrizeZemě vod / Waterland... celkem 18 článků
Nejkrásnější komplimentCo by bylo, kdyby...O podpočítaných slušných lidechUlička hanbyChvála vlastenecké češtiny... celkem 10 článků
František Bílek všestranný a úžasnýO klasiceUž mám svůj nejoblíbenější film!Alikvóty, lidovky a Skácel?Harfa, která spinká a Martin Hilský... celkem 7 článků
Konflikt hodnotových systémů v románu Frídy Á. Sigurdardóttir Zatímco plyne noc Konflikt hodnotových systémů v románu Frídy Á. Sigurdardóttir Zatímco plyne noc IIPoužitá literatura - Zatímco plyne noc
Znamení mociNežít se lžíRozsudek jménem republikyBěda tomu, skrze něhož přichází pohoršeníOdpustit, ale nezapomenout!... celkem 6 článků
Ostatní
O spáchatelceRubrika: Kulturní okouzlení
Harfa, která spinká a Martin Hilský
Dva nejlepší zážitky letošních Vánoc
I.
Myslela jsem si bůhvíjak nejsem originální, když si k Vánocům ve svých 19 letech přeji norské pohádky, protože mají tuze pěkné obrázky, a lampu, která umí dělat mlhu. Ale kam se hrabu na Jana Skácela. Ten si prý, když mu byly tři roky, přál harfu. Ne však proto, aby na ní "drnkal a prozpěvoval při ní jako král David", ale aby ta harfa spinkala. K tomuto zvláštnímu přání jej inspirovala vánoční píseň Adama Michny z Otradovic "Chtíc, aby spal", v níž panna Maria zpívá: "...dřímej, má harfo líbezná...". Harfu, která by uměla spinkat, však pan Skácel neodstal a bylo mu to líto. A mě je zase líto, že si neumím přát nic tak poetického. Alespoň jsem si tedy zakoupila útlou knížku "Jedenáctý bílý kůň", soubor krátkých prozaických textů Jana Skácela. Všechny vynikají půvabem, něhou i vtipem, ale žádný mne tolik nedojal, jako příběh marné touhy po spící harfě.
II.
"Všechen můj rozum, všech mých smyslů pět
s mou duší svedenou nic nesvedou..."
- William Shakespeare, sonet č. 141 -
Ano, teď už je to definitivní a nezvratné. Ačkoliv by mi jako důvod k trvalým sympatiím vůči osobě profesora Martina Hilského bohatě postačoval fakt, že dle vlastních slov strávil "dlouhá léta počínám tak veskrze nepraktickým, ba pošetilým, jako je překládání sonetů", nyní jsem kouzlu tohoto šarmantního pána propadla docela. Pod stromečkem na mne totiž číhal další titul z portálovské řady "Rozhovory", a kdopak se to tentokrát ocitl v roli tázaného?
Už mi skutečně není pomoci. I nadále budou mou peněženku vysávat svazky ze zrcadlové shakespearovské edice nakladatelství Atlantis a v noci se budu vzbouzet hrůzou, že se mezi tu osmdesátku šťastlivců přijatých na pražskou anglistiku v životě nemůžu dostat a tím pádem si o autogramu do indexu můžu nechat jen zdát. Ach jo. Ale stejně je to krásné - vykašlat se na neumyté nádobí, na maturitní otázky z pedagogiky a číst geniální sonety v geniálním překladu, s vědomím, že i lidé počínající si veskrze neprakticky, ba pošetile, se mohou dožít věku šedesáti čtyř let, značného uznání a neumírají hlady hned po dvacítce.
"...tvé lži i kose navzdory však dím:
nejásej, Čase, já se nezměním."
- W.S., sonet č. 123 -
Myslela jsem si bůhvíjak nejsem originální, když si k Vánocům ve svých 19 letech přeji norské pohádky, protože mají tuze pěkné obrázky, a lampu, která umí dělat mlhu. Ale kam se hrabu na Jana Skácela. Ten si prý, když mu byly tři roky, přál harfu. Ne však proto, aby na ní "drnkal a prozpěvoval při ní jako král David", ale aby ta harfa spinkala. K tomuto zvláštnímu přání jej inspirovala vánoční píseň Adama Michny z Otradovic "Chtíc, aby spal", v níž panna Maria zpívá: "...dřímej, má harfo líbezná...". Harfu, která by uměla spinkat, však pan Skácel neodstal a bylo mu to líto. A mě je zase líto, že si neumím přát nic tak poetického. Alespoň jsem si tedy zakoupila útlou knížku "Jedenáctý bílý kůň", soubor krátkých prozaických textů Jana Skácela. Všechny vynikají půvabem, něhou i vtipem, ale žádný mne tolik nedojal, jako příběh marné touhy po spící harfě.
II.
"Všechen můj rozum, všech mých smyslů pět
s mou duší svedenou nic nesvedou..."
- William Shakespeare, sonet č. 141 -
Ano, teď už je to definitivní a nezvratné. Ačkoliv by mi jako důvod k trvalým sympatiím vůči osobě profesora Martina Hilského bohatě postačoval fakt, že dle vlastních slov strávil "dlouhá léta počínám tak veskrze nepraktickým, ba pošetilým, jako je překládání sonetů", nyní jsem kouzlu tohoto šarmantního pána propadla docela. Pod stromečkem na mne totiž číhal další titul z portálovské řady "Rozhovory", a kdopak se to tentokrát ocitl v roli tázaného?
Už mi skutečně není pomoci. I nadále budou mou peněženku vysávat svazky ze zrcadlové shakespearovské edice nakladatelství Atlantis a v noci se budu vzbouzet hrůzou, že se mezi tu osmdesátku šťastlivců přijatých na pražskou anglistiku v životě nemůžu dostat a tím pádem si o autogramu do indexu můžu nechat jen zdát. Ach jo. Ale stejně je to krásné - vykašlat se na neumyté nádobí, na maturitní otázky z pedagogiky a číst geniální sonety v geniálním překladu, s vědomím, že i lidé počínající si veskrze neprakticky, ba pošetile, se mohou dožít věku šedesáti čtyř let, značného uznání a neumírají hlady hned po dvacítce.
"...tvé lži i kose navzdory však dím:
nejásej, Čase, já se nezměním."
- W.S., sonet č. 123 -
Publikováno 28. 12. 2007
Vytisknout