O klasice

Mám nejdelší prázdniny v životě a tím pádem poměrně mnoho volného času (nebezpečná to věc!), zvláště po nocích, který zvláště po nocích využívám k doplňování mezer v oboru světové i české kinematografie. Následkem jednoho půvabného výletu do naší městské knihovny, z nějž jsem se domů vrátila mokrá jako zasloužilý vodník a s průkazkou do filmového oddělení v kapse, mám teď i obsáhlý zdroj kulatých lesklých placiček s milníky filmového umění.

Zatím jsem se ještě nedobrala žádné stabilní definice „klasiky“, ale myslím, že zvláště v našich postmoderních časech je poměrně hodnověrným indikátorem klasičnosti nějakého uměleckého výtvoru množství dalších děl z libovolných oborů, která onen výtvor citují, parafrázují či parodují. A skutečně jsem si ověřila, že po shlédnutí několika filmů často označovaných nálepkou „klasické“ jsem zpětně pochopila velké množství odkazů rozesetých v dalších kulturních záležitostech. Takže teď už vím, na co si vzpomenout, když někde pobíhá po louce smrtka ruku v ruce se svou obětí či když je klavíristovi vydán pokyn, aby to zahrál znovu.

Občan Kane

"Nejlepší film vůbec. Co z toho asi vyleze?" S těmito myšlenkami jsem vkládala cd do mechaniky. A ačkoliv mé srdce již opanovaly jiné snímky a Sedmou pečeť z pozice nej filmu jen těžko něco vystrnadí, musím uznat, že ódy na Občana Kane nejsou vůbec neopodstatněné. Asi nejvíce mne oslovily hned úvodní záběry připomínající obrazy Salvádora Dalího, atmosféra Kaneova sídla Xanadu, monstrózního děsivého zámku, v němž Kane ztrácí smysl života, kontakt se světem i důvěru v lidi a pak samozřejmě současně dojemný i mrazivý závěr, v němž se ukáže, co je to onen "rosebud", po jehož totožnosti novináři během celého filmu tak usilovně pátrají. Dobře natočené, svižné, i po desítkách let svěží a aktuální, zaslouženě opěvované.


Snídaně u Tiffanyho

Velké zklamání. Doopravdy. Krom úžasné Audrey Hepburn, na kterou bych se vydržela dívat prakticky v čemkoliv, a "earworm" písničky "Moon River", která mi již dva týdny dělá permanentní společnost, a přínosné scény, v níž hlavní hrdinové tráví den děláním věcí, které ještě nikdy nedělali (inspirativní, roztomilé, hodné následování, však celkový marný dojem z filmu to nesmaže), nic moc. Z původní novely Trumana Capoteho nezůstal kámen na kameni a zápletka na zápletce, postavy se objevují, aby následně bezdůvodně zmizely, hlavní hrdinové se chovají zcela iracionálně, jednotlivé dějové linie končí v půlce filmu bez jakéhokoliv vysvětlení a happyend na závěr je nelogický a náhlý jako blesk z čisté, vymetené oblohy. K mému osobnímu znechucení navíc přispěla i scéna vyhození kočky na déšť (fuj, to se nedělá!) i to, že ke snídani u Tiffanyho avizované v názvu ve filmu vůbec nedojde. Smutný příběh a podle mého zcela nezasloužený status kultovního díla.


Casablanca

Zklamaná Snídaní u Tiffanyho, rozhodla jsem se ještě tentýž večer dát šanci Casablance. A dobře jsem udělala, mé předchozí rozladění zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Krásná Ingrid Bergmanová, úžasná hudba (sháním soundtrack, zn. Zoufale!, protože bez „Knock on Wood“ a „As Time Goes By“ nemohu dále plnohodnotně existovat), logický příběh a také spousty a spousty tolikrát parafrázovaných scén, dialogů a situací. Myslím, že spolu se Sedmou pečetí je Casablanca jedním z nejcitovanějších filmů. Byla jsem mile překvapena i tím, že ač je Casablanca označována za nejslavnější romantický film, tím, co si já (a to jsem jich věru moc neviděla, takže jde spíše o pouhý teoretický předpoklad) představuji pod pojmem romantický film (děj točící se výhradně kolem komplikovaných vztahů, srdceryvné a nekonečné milostné scény, občas i nějaká ta erotika, že), rozhodně není. A ač plyne čas a Casablance už dávno bylo šedesát let, má v sobě víc života a uvěřitelných emocí než většina filmových mláďátek.

O „Sedmé pečeti“ více v článku „Už mám svůj nejoblíbenější film!“.