Pobaltí

Ač se mi v naší české kotlině, zvláště na některých místech, poměrně velmi líbí, již dlouho mne sužuje neodbytná touha zabalit si kufr či krosnu a vydat se někam "do pryč". Původně bylo ono "do pryč" jasně specifikováno, mělo se jednat o Velkou Británii, Izrael či některou ze severských zemí, nejlépe Norsko či Island. Leč jak je známo, jsou - li touhy dlouho ponechány bez ukojení, přestanou býti vybíravé, hladovému jedinci už není třeba dortu či pstruha na roštu, s radostí se vrhne po okoralé kůrce, stejně tak cestovatel, který dlouho sedí doma, by nakonec jel kamkoliv. Mým kamkoliv se letos v srpnu staly pobaltské země. A bylo to pěkné a zajímavé kamkoliv.

Na cestu jsem si v knihovně zapůjčila "Dějiny pobaltských zemí" z půvabné dějepravné edice Lidových novin (které tímto veřejně vyznávám svou přízeň a lásku), neb jsem si při balení uvědomila, že o regionu, do nějž putujeme, nevím zhola nic. A bylo to věru čtení plné novinek, poučila jsem se o zpívající revoluci, o četných okupacích, jimiž byly tyto kraje postiženy, i o mečových rytířích. Velmi zajímavé je srovnání dějinného vývoje našeho a pobaltského. Stejně jako Československo, i Litva, Lotyšsko a Estonsko vyhlásily svou samostatnost r. 1918, zažily německou i ruskou okupaci (ty dokonce dvě), ve 20. století prodělaly radikální a masivní demografické změny a nyní hledají své místo ve světě a v Evropě.

Dosti bylo dlouhých řečí, nechať hovoří fotografie a výstižné útržky.

- fotografie ilustrující tento článek jsou jen zlomkem, celé album je k vidění na veve-jpp.rajce.net

Střípky povšechné a různé

Dvěma nejvážnějšími kandidáty na pobaltského národního živočicha jsou čáp a vosa. Dlužno podotknout, že prvního jmenovaného jsme viděli raději.
Nejlepší angličtinou v Pobaltí mluví babičky hlídající v muzeích a galeriích, krom svých jazykových předností jsou většinou i velmi milé a přívětivé, což se bohužel o jejich českých kolegyních často nedá říci.
Není radno dáti se zlákat v autoatlase značenou silnicí. Dálnice vypadají často jako silnice, silnice pak mnohdy coby polní cesty zcela nezpevněné.
Největším kulturním objevem cesty je pro mne litevský národní umělec Mikalojus Konstantinas Čiurlionis (překrásné obrázky a biografie najdete zde), symbolistický malíř barevných mytických a pohádkových vizí,v lecčems blízký našemu Františku Bílkovi.





- obrázky pochazí z http://en.wikipedia.org/wiki/Mikalojus_Konstantinas_%C4%8Ciurlionis

Vilnius, nazývaný často „Jeruzalém severu“, měl ještě počátkem 20. století 40% židovských obyvatel a pouhých 5% litevských. Jeho ulice zdobilo 102 synagog. Nyní stojí jediná. Alespoň že je krásně opravená, v maurském slohu postavená, že den zničení vilnského ghetta je litevským národním svátkem na památku všech obětí a že v součaném Vilně je na akždém kroku socha či pamětní deska připomnínající zaniklý svět místní židovské komunity.



poblíž Klaipedy se nachází zvláštní území "Kurská kosa", lotyšský národní park, který se honosí největší pohyblivou písečnou dunou v Evropě. Místo je to vskutku krásné, borové háje, všude písek, výhledy na moře, dokonce i muzeum Thomase Manna, který zde rád pobýval, to jsme však z důvodu jeho vzdálenosti navšívit nestihli. Zvláště půvabná je Kosa ze sedla bicyklu, který je možno si na několika místech zapůjčit. Mě osobně Ksa nejvíce přirostla k srdci tím, že některá místa vypadají jako přesné ilustrace k románu "K majáku" od V. Woolfové.




Tallin - kapitola sama pro sebe, čtvrté město mého srdce

za návštěvu stojí dominikánský klášter kousek od náměstí. Místo vstupenky si vlastnoručně vyrazíte minci, která vám zaručuje neomezený vstup až do konce kláštera či vašich dní. V kamenných chodbách voní lilie, znějí tiché chorály, hluk z okolních ulic sem nedoléhá, bývalý rajský dvůr láká k úvahám o pomíjivosti a věčnosti a čas se zde skutečně jakoby zastavil.
V Tallinu se v kostele sv. Mikuláše (naproti infocentru) nachází úchvatné muzeum sakrálního umění, v němž je možno shlédnout (krom mimořádně vtipného oltáře sv. Mikuláše) i dechberoucí monumentální obraz Tanec smrti. Doporučujeme vychutnávat zrakem i sluchem (předčítat si přeložené rozhovory se Smrtí zapsané na dolním okraji).



v centru Tallinu jsme objevili jedinou pekárnu, ale ta stojí za to! Místní chleba je podobný českému, ale má svůj zvláštní nádech, a báječné jsou sýrovo - zeleninové koláče zvané quich, které se podávají i teplé! Mňam!
dalším okouzlujícím aspektem Tallinu je unikátně dochované městské opevnění, hradby se táhnou téměř kolem celého pahorku, na němž stojí historické centrum, a obranných věží prý dosud stojí 26. Nedopočítali jsme se, ale jsou krásné, ať je jich kolik chce.



Mince z kláštera pálí v kapse a nestihli jsme prý kvalitní Muzeum okupace, varhanní koncert, neb se všechny konají v pravé poledne, tamější originály od Cranacha a jiných podobných, secesní ulice v jedné z okrajových čtvrtí, takže důvodů k návratu je mnoho, mimo jiné i velmi rychlé, o to však osudovější zamilování do tohoto města.